Je to tady! Začíná evropský fotbalový šampionát, na který jsem se já osobně začal těšit skoro hned poté, co jsme v roce 2006 vypadli na mistrovství světa ve skupině. Potom jsme o něj 14 měsíců bojovali, počítali vítězství, body i ztráty. Jsem bohužel jednou z těch ztrát. Po zranění nemůžu obléct dres. Můžu jen odložit berle pod stůl a pomoci první zápas v Basileji komentovat v televizi. Brzy se to změní, ale ne tento měsíc, kdy je EURO 2008.

Fotbal, kromě toho, kolik rozdá radosti, je i takhle krutý. Jenže teď nejde o mě. Pořád se dívám na život a na fotbal jako kluk z Proseka, který bydlí na vesnici u Prahy. Měl jsem jen trochu víc štěstí, takže teď se hodně zdržuju v Anglii, protože tam mám nějakou práci v Arsenalu. I ty největší a nejchladnější profíky však vždycky dostane, jaká úžasná komunita vznikne při takových šampionátech. Lidé navlékají naše dresy, pomalují se „válečnými barvami“, berou vlajky, cestují dálky, jsou s námi v napětí, euforii i smutku. Pak ještě dlouho vzpomínají a těší se, až si to budou moct zopakovat. Jako my.

Na soupisce mužstva může být 23 hráčů. Ale nikde se nepíše, kolik srdcí se může dopsat pod čarou. Dávám ho tam jako první a velmi prosím všechny, kteří mají rádi český fotbal, aby se ke mně přidali, jako kdybych byl nad čarou. Kluci to potřebují.

Slibuji, že vám to vrátím, jakmile zase budu hrát fotbal.

Díky, že v tom zase budeme spolu.

Tomáš Rosický